Každopádně jsem nadšená, že jsem babička. Je to bomba. Mám tak velké štěstí. Vážím si toho, že můžu s vnoučaty být, že mi mladí vnoučata půjčují, že odmalička jsou vnoučata se mnou moc rády. Plně respektuji děti/ rodiče mých vnoučat. Co řeknou, to platí. Pokud děti něco chtějí jinak, vědí, že to musí odsouhlasit rodiče. A ono to funguje. Nedávno moje snacha říkala něco jako – já to vzdávám, to si domluvíte s babičkou. Moc jsem to nerozmazávala, byly u toho děti, ale pochopila jsem, že jde o to, že si vnoučata u nás mohou vymýšlet. No, asi ano, ale ono to moc nevadí, užíváme si to. Máme svoje rituály, program se více méně opakuje. Děláme dohody a s rostoucím věkem mají různé důležité funkce. Přece je úplně jedno, jak to dopadne. Dnes jsme dělaly vosí hnízda/ úly a to šlo i té mladší pětileté a zažívala velkou spokojenost. Pak jsme úly naplnily, spojily, a oni je pak s dědečkem testovali. Něco jsme zabalily na ochutnání rodičům a skoro nic nezůstalo. Kdo by chtěl péct sám a mít plnou krabičku?