Předávat. A to asi bylo důvodem, co mě udělalo kdysi dobrou učitelkou. Taky jsem kreativní, jistě i výtvarně, co se v naší rodině objevuje ve všech generacích. Ale především mám nápady, pořád. A aby nebyly ták vážné, pasuje mi tam i humor. Aplikuji to i v manželství, přicházím za manželem se zprávou: „Mám takový nápadíček!“ Asi to takto lehce a trošku vtipně nazývám, aby se nelekl. Ale on už bude malinko rezistentní. Neklade známé komunikativní otázky, aby mě podpořil v dalším povídání. Žádné: „A jaký? Vážně? Co tě napadlo? Řekni mi víc, apod..“ Místo toho trošku odevzdaně čeká. Dobře ví, že když nevyskočí, tak se ty mnohé nápady časem protřídí, nebo třeba i vymizí. Ale jsou místa, kde jsou jistě k nezaplacení. Dělají můj život zajímavější, pestřejší a zábavnější. Jsou lékem na rutinu, stereotyp a nudu. Bavím se s nimi, někdy i honím. Tyto moje nápady se mi hodily ve všech mých rolích. V dětství, v partnerství, v rodičovství, pracovních pozicích a sázím na ně i dnes. Ty moje nápady, zdá se, jsou vázány na předávání. Potřebuji někoho získat, s někým si to užít. Pak má šanci se k tomu přidat potěšení, zábava a taky to sytí dobré vztahy. Podle mě je předávání i o štědrosti. A protože předáváme dovednosti, souvisí s moudrostí. Nemudruji už moc?
