Tento příběh začíná ještě za socialismu… Tenkrát jsem viděla, že je normální jít na brigádu, aby se něco zlepšilo. Nikdo za to nic nečekal. Chodil tam můj dědeček, moji rodiče i my, děti. Výsledek byl pro nás odměna.
Roky běžely a později, jako dospělá, jsem měla potřebu pomáhat v době, kdy moje malá dcerka byla v nemocnici a v rádiu byla výzva – pomoc pro Kladruby. Hledali dobrovolníky (1982?). Hned jsem se přihlásila. Tam jsem se poprvé setkala s postiženými lidmi. Za socialismu jsem postižené vlastně neznala. V mém dětství jsem znala ústav za vysokou zdí, tam ale nebylo vůbec vidět. Ale tak v Kladrubech jsem postupně od šoku a strachu, jak to tam spolu s postiženými lidmi vydržím a co budu dělat, mohla postupně svůj postoj měnit. Nakonec po týdnu už ne, že jim musím pomoct, že jsou chudáci, protože nejsou zdraví jako já, jsem pohled na postižené ráda změnila na úctu a obdiv.
A zas, skoro o 20 let později, jsem iniciovala založení Dobrovolnického centra v naší organizaci. Dnes už máme akreditaci opakovaně, vystřídala se spousta dobrovolníků, ale není to tak, jak jsem myslela, o čem jsem snila. Nějak se to asi míjí, spousta lidí by rádo pomohlo mně, klidně i pro naši organizaci, protože jsou mi vděční, váží si mě, ale ne proto, aby měli radost z pomáhání. Dokonce jim vadí podepsat nějaký papír a být uváděni jako dobrovolníci. Asi to nechápu, rozčiluje mě to. A tak jsem se rozhodla, že nechci tlačit a z Dobrovolnického centra potřebuji nějak vystoupit. Mám totiž naději, že dobrovolnictví může mít taky jiný příběh, jinou cestu.
Ale to, co se mi zcela jistě povedlo je akce Dobrovolník roku. Vyhledávám už 4 roky v regionu (Hodonínsko) lidi, kteří pomáhají a rádi a třeba celá léta, nebo celý život. Těmto lidem 1x ročně, v Kyjově, na radnici, poděkují, ocení je. Je to vždy pěkná a dojemná akce s vystoupením, koncertem za přítomnosti představitelů města a obvykle za přítomnosti jejich rodin a kolegů. Jeden ze všech nominovaných je oceněn jako Dobrovolník roku a všichni se dozvíme jeho příběh. Vždy jsou to neuvěřitelní, krásní lidé. Umím si představit, že by tyto lidi mohli vyhledávat i další lidé, nejenom já. I když mě to zatím docela baví. Každý rok obcházím obce a lidi, mluvím s nimi, že určitě někoho takového znají, protože si to mockrát vůbec neuvědomují, berou to jako samozřejmost.
Jednou jsem dělala výzkum pro MPSV na téma 50+ a dobrovolnictví, a tam se ukázalo, že lidé považují za normální a přirozené pomáhat, ale necítí se jako dobrovolníci. A to nějak u mnohých pořád zůstává.
Ale moc se mi líbí, jak se s dobrovolníky zachraňují v přírodě různě důležitá místa, věci, zvířata… Tam poznávám nové lidi, ráda pomáhám v propagaci i osobně, tam se mi zdá dobrovolnictví přirozené. Taky se mně osobně moc líbí něco udělat pro někoho, ale nárazově, nevykrývat rodinu a instituce. Prostě, podle mě, být dobrý člověk.
A co vy a dobrovolnictví?
