Když jsme malincí, neumíme si představit, jaké to bude ve školce, pak ve školce si neumíme představit, jaké to bude ve škole. Vůbec si neumíme představit, jaké to bude v pubertě.
Ptáme se: “Co se ti včera stalo, že jsi odcházel tak naštvaný?“ Nejčastější odpověď bývá: „Já už nevím“.
Neumíme si představit, jaké to bude až budeme chodit do práce. Neumíme si představit jaké to bude, když se nám narodí děti, když onemocníme na Covid, neumíme si představit, jaké to bude, když budeme bez práce, když naše dítě bude pít, či fetovat, neumíme si představit, když se budeme starat o stárnoucí rodiče, když a když a když,…
Podle mě je to dobře, beztak bychom těžko něco vymysleli dopředu. Můžeme pouze dělat to, co je snad to správné. A co teprve situace s uprchlíky, či válkou. Když posloucháme příběhy, či zprávy, svírá nás na hrudníku. Naštěstí si to neumíme, či nemůžeme představit, co prožívají, ale můžeme se snažit něco udělat.
