Nemyslím ta profesní, tam je těch viditelných forem víc. Povýšení, odměna, či zvýšení platu, nějaké benefity a někdy, jak se kdysi říkalo, „pochvala před nastoupenou jednotkou“. A pak taky nepopulární – přidání práce, těžší případy, či být někým s kým se počítá a neumí říct ne.
Ráda lidi oceňuji, podporuji, projevuji radost, nadšení. Zdálo se mi, že je to jednosměrné, a tak jsem jednou doma vážně promluvila: „Jak je to možně, že mě oceňujete tak málo? „A co jsem se dověděla? Že mě oceňují neustále, jenom já to nevnímám, neslyším. Dobré, že?
Ano, chtěla bych být schopna ocenění slyšet, cítit, uvědomovat si všechny ty náznaky, poselství. Nečekat na nějakou závěrečnou řeč, prostě si různá vítězství užívat, co to jde.
Napadlo vás taky, že si to umíme sami kazit? Příliš spěcháme, nemáme čas. To je mantra, kouřová clona, která proniká všude a dokáže zahalit a znehodnotit. Jak to, že to dopustíme?
Pěkným Kazisvětem je taky naše kritická část. Možná znáte její formulace: „nic to nebylo“, „mohla jsem to udělat líp“, „já to neumím“, „můj, moje…. by to udělali lépe“, nebo si to tak shodíme, že musíme najít viníka: „neměla jsem dost času“, „neměla jsem dost peněz“, „nikdo mi nepomáhal“, „přišla návštěva“,… Znáte to? Místo, abychom čekali na reakci ostatních. „teda, to muselo dát práci“, „děkujeme, udělals nám radost“, „Ty na nás vždy myslíš“,… Ale to není všechno, pořád existuje skupinka vytrvalců, kteří jdou až na dřeň: „ udělal jsem to narychlo“, „ koupila jsem to ve výprodeji“, „ správně to mělo být tak a tak“, a pro jistotu si to shodí. Je vidět, že tady by to chtělo trošku práce na sobě. Tak s tím bychom mohli hned začít. Než něco řeknete, pořádně, zhluboka se nadechněte a pomalu, opravdu pomalu vydechněte. Možná to pomůže, pokud ne, nebudou staženy a trpět vaše plíce, zasáhnete „ jenom“ vaši dobrotu.
