Dělala jsem kdysi dokonce i menší výzkum, co by si matky přály pro své děti. Pokud si to umím vybavit, tak: „aby byl/byla v životě spokojený/á“, „aby žil/ žila naplněný život“, „aby se jí v životě dařilo“, “aby byl šťastný“,“ aby něco dokázal“…. A tak to pokračovalo.
No, nebyla to malá přání. Přály jim to nej, nej, nejlepší. Zároveň to předurčovalo velkou makačku a mnohé děti měly v tomto poselství překročit stín matek či otců. Mnozí rodiče chtějí tomu krásnému cíli přispět, a tak na děti tlačí. Dokážou se obětovat a rozvážet děti do spousty kroužků, platit jim doučování, dát je na náročnější školu. Chápu, mnohým dětem to skutečné prospívá. Zbytek jde do odporu, nebo zklamání ze sebe. A to je minimálně náročné pro obě strany. Ale to teď nebudeme rozvíjet, to si nás ještě mockrát přitáhne.
Podívejme se, jak to může dobře pokračovat.
Děti dospějí, žijí plnohodnotný život. Mají svoje rodiny, děti, práci, kde tvoří hodnoty, jsou užiteční, a k tomu vytíženi. No mají toho dost, co říkáte?
Ale, čas plyne a z našich cílevědomých rodičů se stávají prarodiče, bydlí s dětmi a vnoučaty, nebo sami. Už nechodí do práce, mají menší nebo větší zdravotní problémy, nebo nějaké potřeby, na které už sami nestačí (např. osázet pole česnekem). A k tomu někdy nespí a všechno se jim to nejenom přes den, ale ještě i v noci honí hlavou. Asi by jste to teď už uměli dovyprávět. A taky znáte tyto věty: „mladí nemají nikdy čas, ..“, „musím se pořád připomínat,…“, „ přijde na chvilku a hned zas odchází,..“, „pořád se za něčím honí,..“, pak ještě přidají : „ já nejsem důležitá“ .
A co se stane?
Tlačí na ty svoje dospělé děti. A ty opakují to, co se pod tlakem naučily v dětství. I když je to moc mrzí, uhýbají, a zdá se jim, že jinak to nejde.
A ať se na to díváme z jakékoli strany, pro nikoho to není jednoduché.