Televizi sleduji od svých 12ti let, tehdy si naši koupili svou první, tenkrát přes multiservis a spláceli ji několik let. Zažila jsem filmy s komentáři mého skvělého tatínka. Říkaly jsme mu tajně se sestrou polyhistor. Většinou všechno věděl líp, taky bezpečně rozeznal hodnotný program od braku a nezapomněl to patřičně zdůraznit. Po osamostatnění jsem pár let televizně strádala, ale když měla dcera 6 let, koupili jsme si televizi, abychom jí měli co zakázat. A tady se začal profilovat ve zdatného komentátora můj muž. Běda každé neodborné či nedůsledné práci. A zdatně ho následoval syn. Jejich komentáře se stávaly zábavnější než různé humorné pořady, zdatně zpochybňovali, komolili, či parafrázovali spoustu pořadů. Dnes sedíme na sedačce já a vnučka, manžel spíš leží a v televizi běží nějaký hobby pořad. A máme dalšího zdatného následníka. Vnučka s dědečkem si kontrují, vědí jak a co, kladou řečnické otázky, a ejhle, troufají si i na komentáře k natáčení pořadu a finanční odhady. A taky přesně ví, kdy by měli v televizi s komunikací skončit. Teď se vnučka tluče do čela a dědeček pohotově komentuje její reakci na vysílaný pořad „To je normální“.
