Ty musíme vysílat (myslím si já).
Jediným vysílačem jsme my sami. Tak vysílám, všemi možnými způsoby.
Co vysílám?
Nejvíc ze všeho přání a poděkování. Někdy si přeji a děkuji, ještě předem. Že se to povede, že si to užijeme, že a že a že. Někde tam navrchu jsou třeba Andělé, nebo nějaká vesmírná energie, či dobro, kouzla, kouzelné bytostí a rády pomůžou, jenom to musí vědět. Navíc představa přání, zhmotněné přání samo formuje naši cestu do cíle.
Ale mám na to i jiné metody a moje oblíbené jsou ty vizuální. Pořád se potkávám s tím, že pro mnoho lidí bývá obvykle překvapivě těžké přijít na to, co chtějí. Dobrý začátek je přijít na to, co nechceme a pak se pořádně rozhlédnout.
Na to jsou výborné inspirace. Dokumenty, fotky, filmy, knihy, rozhovory, obrázky všech typů, …. Tak například, můj muž viděl jeden dokument o hliněných stavbách a rozhodl se, že je chce vidět. Projeli jsme 8 tisíc kilometrů sem a tam a bylo to grandiózní. Prostě si přál a bylo to hodně konkrétní.
Ale některé metody fungují, jenom, když se dokážeme zastavit. V poklusu, či běhu to jde mnohem hůř a obávám se, že k tomu vůbec nedojde. K čemu? Ke snění, abychom tomu dokázali dát správnou energii.
