Moje sestra se mě jednou ptala, když jsme probíraly naše genetické zdroje ohledně schopnosti organizovat, jestli vím, jaký je mezi našimi tetičkami, vyhlášenými organizátorkami rodinných akcí, rozdíl?
Uvědomila jsem si, že nutně potřebuji něco červeného. Jedu do Brna a tuším, že tam na mě něco červeného čeká. Usoudila jsem, že červená sukně
Každopádně jsem nadšená, že jsem babička. Je to bomba. Mám tak velké štěstí. Vážím si toho, že můžu s vnoučaty být, že mi mladí vnoučata půjčují, že odmalička jsou vnoučata se mnou moc rády. Plně respektuji děti/ rodiče mých vnoučat. Co řeknou, to platí. Pokud děti něco chtějí jinak, vědí, že to musí odsouhlasit rodiče. A ono to funguje. Nedávno moje snacha říkala něco jako – já to vzdávám, to si domluvíte s babičkou. Moc jsem to nerozmazávala, byly u toho děti, ale pochopila jsem, že jde o to, že si vnoučata u nás mohou vymýšlet. No, asi ano, ale ono to moc nevadí, užíváme si to. Máme svoje rituály, program se více méně opakuje. Děláme dohody a s rostoucím věkem mají různé důležité funkce. Přece je úplně jedno, jak to dopadne. Dnes jsme dělaly vosí hnízda/ úly a to šlo i té mladší pětileté a zažívala velkou spokojenost. Pak jsme úly naplnily, spojily, a oni je pak s dědečkem testovali. Něco jsme zabalily na ochutnání rodičům a skoro nic nezůstalo. Kdo by chtěl péct sám a mít plnou krabičku?