Po skončení školy jsem se chystala do svého prvního zaměstnání. Moje o pět let starší sestra vyslovila přání: „Přeji ti v práci, jednu normální kolegyni!“ No, to se nepředala, myslela jsem si. Ale taky jsem si říkala, lepši jedna než žádná. Asi ví, o čem mluví.
Dnes jsem nadšená, znám tolik fajn lidí. Potkávám kamarádky, sousedky, kolegyně, nové známé celý život. I když jsem se několikrát přestěhovala, změnila zaměstnání, vždy mě potkalo to štěstí, s někým si hezky rozumět. S odchodem do důchodu vznikají nejrůznější nové obavy. Taky, že mi budou všichni chybět, nějak se mi rychle vytrácí to, co bylo, ve srovnáním s tím, co bude, co mě čeká? Když potkám bývalé kolegyně, mám radost, ale oni pracují, tak jako vždy, pro ně se nic neděje.
Naštěstí, pořád někoho potkávám, naposledy jsem se seznámila s jednou slečnou ve vlaku. Nasmály jsem se, zjistili, kolik toho máme společného a vyměnily si kontakty. Mám ho v mobilu: Jana z vlaku. Těším se, jak se jí ozvu, byla moc fajn.
A ty moje kamarádky, přítelkyně, příbuzné, známé, letité stálice, jsou senzační, máme společné příběhy a hlavně, společný čas je něco, co si opravdu umíme užít.
