Anděl strážce

Kousek za našim domem, v lese, který se původně založil za Marie Terezie, je neskutečně dobře. Rostou tam borovice, málo duby a velmi vzácně něco jiného. Asi to není ideální z hlediska lesního hospodaření, ale les je to moc příjemný. Tak tam chodím moc ráda. Mojí poslední společnicí je moje nejmladší vnučka. Vyberu ji ze školky a vyrazíme. „Babičko, nezapomněla jsi svačinku?“ Jdeme totiž z oběda, ale jeden neví. Chce to nějakou dobrůtku a pitíčko, vylepšuji to ovocíčkem. Obvykle k velké spokojenosti. Když vejdeme do lesa zeptám se: „Kam dnes půjdeme?“. Zcela zbytečná otázka, ale zkouším to. Tutovka je besídka u Anděle strážce. Vidíme tam obrázek světlého zářícího anděla s velkými křídly, který je pod trojúhelníkovou dřevěnou stříškou, je asi dva metry nad zemí, připevněný na silné borovici. Je tam navrchu dokola obklopený kvítečky. Někdy živé, někdy umělé. Je to hezký pohled. Tak tam, v besídce (jednoduchá střecha, stůl a dvě lavičky) u Anděle strážce, moc chutná. Nikam nespěcháme, užíváme si to. Horalky, kterým říkáme hranolky, žížalky, lázeňské oplatky, čokoládové vajíčko, mandarinka, nakrájené jablíčko je nejoblíbenější menu. A pak fotka. Maminka dostává každý týden fotku, svoji holčičku na „nečekaném“ místě. Zmiňovala jakýsi lesní výzkum s podrobnou dokumentací. No jo, my babičky to míváme s přesahy. Jaké obrázky zažíváte vy?