Babičko, podívej

Vraceli jsme se s mojí pětiletou vnučkou kolem našeho domu. Na jednou slyším: „Babičko, podívej!“.

Držela v ruce list z naší magnólie. Naše magnólie se před pár lety zbláznila. Roste jako z vody. Předpokládám, že by to bylo možné. Nedaleko je les a je tam spousta podmočených míst. Klidně by mohly kořeny naší magnólie narazit na vodu, nebo aspoň na místo, kde spodní voda dobře vzlíná (pokud vůbec něco takového jde).

Magnólie, dnes už soupeří s výškou telegrafního sloupu. To, jak neuvěřitelně roste, není její jediná specialita. Nádherně kvete. Každé předjaří, je obsypaná neuvěřitelným množstvím bílo růžových květů. Jenže pak přijde nějaký z posledních mrazíků a všechna krása je pryč. Po květech se postupně objeví krásné, zelené, pevné listy a ty zdobí magnolii až do zimy.

A pak i tyto listy opadají. Spadnou na zem, postupně zhnědnou, zarývají malé keříky a moc hezky to nevypadá. Tak je vždy posbírám. Přesto tam nějaké zůstanou. A jeden z nich, našla vnučka. Byl zelený, pevný, velký jak sešit, nebo skoro jako její hlavička. „Ten je nádherný podívej!“

Musel jít s námi domů, ještě pořád ho máme a daří se mu, vypadá pořád dobře. Možná se teď naučím něco víc o listech magnólie. A tak si říkám, kam to zmizí? Co? To dětské okouzlení, nadšení, nefalšovaný obdiv. Určitě i vaše děti, vnoučata donesli domů něco zázračného. Jeden, nebo plné kapsy nenahraditelných kamínků, klacík, přezku, hřebík, kousek svíčky, papírku, tkaničky, či jiný poklad? Jsou pak naplněni štěstím, jsou objevitelé a to úspěšní. Tolik štěstí. Kam to vlastně zmizí? Jak to, že to už neumíme?