Cesta lesem

Dnes jsme s vnučkou byly na tradiční, páteční výpravě v lese. Pohodová procházka, v altánku pohoštění, ale pak změna. Vydaly jsme se dál cestou, která měla vyústit kousek od místa, kde bydlíme. Bylo to moc fajn, začaly dokonce poletovat vločky. Pokračovaly jsme s vyplazeným jazykem (vnučka) a optimismem. Je jasné, že očekávaná cesta je už jen kousíček (já). Byly nějaké možnosti přiblížit se domovu, ale nová odbočka byla podezřelá, tak jsme pokračovaly dál, ale bohužel ještě dál a dál. Když už jsme začaly cítit únavu, moje vnučka, podotýkám 5 let (!), trvala na tom, abych se podívala do mobilu, kde jsme. Mě by to nenapadlo. Mapy.cz potvrdily, že jsme v dobrém směru, ale 6,5 km daleko. Obcházely jsme různé shluky stromů, kde byly zbytky hub. Těšila jsem se, že příští rok se tam určitě na podzim vybereme. Ale vnučka prohlásila: „Babičko, já už se sem nikdy nevrátím!“ Pomohla kreativní pohádka o zvířátkách, povedla se moc pěkně a končila společným smíchem. Chvíli před setměním jsme úspěšně dorazily domů. Bylo to na závěr únavné, já jsem přesto nadšená. Zážitek místo sledování televize a naše nová originální pohádka. Akorát nevím, co bude za reakci příští pátek. Jak znám svou vnučku, bude si to dobře pamatovat. A teď ta pohádka:

O Zajíčkovi

V lese bydlel roztomilý, ušatý zajíček s hnědým, příjemným kožíškem, říkali mu Ouško. Kdyby nám to dovolil, zjistili bychom, jak je heboučký. Ale zajíček raději běhal po lese, kde měl spoustu kamarádů. Ježečka, veverku, straku, srnečku, lišku a medvěda. Rádi si spolu hráli, ale nebylo to úplně jednoduché. Kdyby běhali, tak po zemi? A co straka? Po stromech? A co ježeček s liškou a medvědem? Po obloze? To už vůbec ne. Nakonec vymysleli výbornou hru. Straka měla v hnízdě krásnou zářivou korunku, kterou ztratila jedna malá holčička, když byla s maminkou na houbách. Straka tu korunku v lese schová a uvidíme, které zvířátko ji najde první. Straka přemýšlela: „Pod zem ji schovat nemůžu, to by ji zvířátkům opravdu těžce hledala. Na strom ji taky nemůžu dát, jak by ji našel zajíček, ježeček s liškou? Už vím, najdu moc pěkný pařez, aby byl zdaleka vidět a zvířátka ho krásně viděla a korunku lehce našla.“ A tak vyletěla vysoko a hledala v lese to správné místo. V tom uviděla malou besídku. Dám ji na kraj střechy, tam to bude nejlepší, bude se na sluníčku lesknout a zvířátka ji hned uvidí. A taky tak udělala, korunka se leskla, svítila do daleka. Zvířátka se rozběhla po celém lese. Utíkal ježek, kousek dál liška, rychlým skokem srnečka a ze stromu na strom hopkala veverka a nejvíc ze všech pelášil zajíček. Jenom medvěd, brum, brum se pomalu kolébal po lese. Už ho to zmáhalo, rád by si odpočinul a najednou se před ním zjevila malá besídka. Straka se zaradovala: „Hurá, už ji má, už ji vidí, tu korunku“. Ale kdeže, medvěd se k besídce dokolébal, noha za nohou a od únavy ani nezvedl zrak. Usedl ztěžka na lavičku, hlavu položil na stoleček, dlouho netrvalo a usnul. „Co teď?“ říká si straka. Vzlétla vysoko a volá na zvířátka: „Medvěd je v besídce, nehýbe se, asi usnul. Jen aby se mu tak něco nestalo“, volá na ně. Zvířátka se seběhla a začala medvěda hledat. Brzo našli besídku a na ní zářící korunku. No teda. “Medvěde, medvěde, vstávej, podívej se, co máš nad hlavou?“ Medvěd se podíval nahoru a opravdu, najednou viděl to, co rozesmátá zvířátka. A smál se s nimi. Pochválily straku, jakou bezva hru vymyslela. „Teda, to byla zábava, to jsme se zasmály“, říkal si zajíček.“ Není nad to, mít prima kamarády“.

Dovětek:

Až teď si uvědomuji, proč byla ta pohádka tak úspěšná. A cesta tak rychle utekla. Hlavně jsme příběh vymýšlely spolu. Byla tam různá zvířátka a ta hledala způsob, jak by se mohla kamarádit. Myslely jeden na druhého, přály si navzájem úspěch a uměly se spolu zasmát a potěšit. A mělo to dobrý konec, jako každá správná pohádka.