Je to pořád dokola, je toho moc a nikdy to nekončí. Může mě to nabíjet energií? Možná by mělo, asi se to děje, ale ne mně. Moje sebevětší snaha nepřináší spokojený závěr. Je toho moc? Jsem neschopná? Neumím to? A možná existují další moje pasti, do kterých se umím úspěšně chytit.
Až se mi vynořila vzpomínka. Jednoho dne jsem zavolala na svou milou sousedku, s potěšením jsme se potkaly u plotu a vedly nějaký bezva rozhovor, jako mockrát. A abych nezapomněla, bylo léto. A to se povídá náramně hezky. A u toho povídání jsme každá ze své strany plotu vytrhaly plevel a hezky si to tam porovnaly. Už nevím, co všechno jsem probraly, ale než jsme se rozloučily, moje sousedka říká: „To jsme to krásně uklidily. Musím si to jít napsat a hned si to odškrtnu.“ To mě zaujalo. Dozvěděla jsem se, že si sousedka, aby na nic nezapomněla, píše seznam úkolů. Už jak si to píše, tak se těší, jak si pak sedne a odškrtne si je. A tak dopsat splněný úkol je skutečná radost. Pobavilo mě to. Až do tohoto víkendu.
Uvědomila jsem si, jak bývám zaslouženě unavená, vyčerpaná, bez energie. A tehdy jsem si vzpomněla na sousedčinu radost ze splněných úkolů. A tak mám od pátku seznam, je na něm 13 bodů. Z toho mám v neděli 8 splněno. A skutečně zažívám radost a spokojenost. Dokonce mě to motivovalo ještě stihnout něco navíc. Dobré, ne? Ještě to chce víc testů, metodu vypilovat. Vím, nemůžu psát všechno, protože kromě napsaného běží každodenní standard. Ale možná si napsat věci, které jsou akutní, sezónní, či na dotažení, a pak… si je radostně odškrtnout!
