Miluji humor. A když je jen tak, něco přiléhavě a vtipně pojmenované, je to trefa. Žila jsem roky na Slovensku, přímo v Bratislavě. Od dětství jsem projela Slovensko docela slušně. S rodiči na rekreacích, na výletech, na návštěvách. Pak na táborech, na lyžařských kurzech, plaveckých soustředěních, branném soustředění, zápočtech v terénu, s manželem, s dětmi i s vnoučaty. A přesto jsou místa, kde jsem nikdy nebyla. Je mi jasné, že na světě jsou skoro všechno místa, kde jsem nebyla. Ale na Slovensku? Žila jsem tam přes 40 let, teda spíš v Československu. A tak to poznávání teď doháním. Posledních pár let jsem si přála jet do Komárna. Pochopit se to dalo těžko, hlavně, když jsem x krát Komárnem za svůj život projížděla, přesto nikdy nezastavila. Ale Komárno? „To nemyslíš vážně!“ Ale myslela. A splnilo se to. Manžel podlehl mé touze a do Komárna jsme se vypravili. Hustě pršelo a parkovali jsme pravděpodobně celou dobu v zákazu parkování. Trvala jsem na fotkách, všechny jsou s deštníkem, asi na dvou držím deštník jenom v ruce. Ale houževnatě jsem postupovala ulicemi, až to nešlo dál. Déšť nás zahnal do jakési kavárny, kde jsme strávili notnou část času vyhrazeného na Komárno. Přesto jsme mezi mraky deště objevili kousek historického jádra a za průjezdem působivé náměstí národů? Podle mě vydařená řemeslná parafráze na historická období. Tam bych se ráda vrátila a taky do pevností, které jsem pod deštěm neviděla. Prostě trvám na tom. Ale ještě předtím mě čeká Lučenec, kde jsem taky nebyla a taky Michalovce. O Michalovcích vím jenom, že tam někde jsou a taky dnes už vím, že je to „jiná planeta“. Tuto informaci mám z dobré ruky, je to prostě na konci světa a žije se tam planetárně, prostě – po jiném. A to taky potřebuji jednoho dne prozkoumat.
