Tento měsíc jsme měli 46 let od svatby a tak, jak to tenkrát bývalo, máme 45 letou dceru. Ale hlavně máme sebe. Můj muž, nebo jsem to byla já? Tenkrát prostě někdo prohlásil, že se nejvíc bojí toho, že by se v manželství nudil. Můžu zodpovědně prohlásit, že se to nestalo, pokud ano, bylo to asi fajn, protože si to nepamatuji. Máme tendenci pamatovat si velké věci a těch dobrých či horších bylo docela dost. A taky změn. Nejenom naše děti rostly, rostl i náš vztah. Jdeme pořád dopředu, fascinuje mě, jak pořád přichází do našeho života nové nápady, nové situace a noví lidé. Ty nejvzácnější přírůstky jsou naše milovná vnoučata. Jsou naše zrcátka a chceme, aby odrážely to pěkné z nás. A tak si připomínáme a pilujeme naše dovednosti. Ale taky přidáváme naše nové partnerské rituály. Několik měsíců si užíváme společný čas s kávičkou. A tento společný čas různě vylepšujeme. Koupili jsme si nááádherné hrnečky na společné kafíčkování. Pro mě malý hrneček, a manžel má větší, má rád hodně kávy. Jenom si na to naše posezení vzpomenu, cítím se krásně. A teď jsme si koupili svůj první kávovar. A ten můj se učí postupně dovednostem baristy, bez toho, aby si přečetl návod. A u kávičky si povídáme. A teď čerstvě o našich nových snech. Znáte to?
