Nový cíl

Ptala jsem se svého muže, důchodce, který pracuje na plný úvazek, jak vidí svůj cíl do budoucna. Dozvěděla jsem se, jak je naštvaný a už ho to nebaví. Prostě se to všechno nějak vygradovalo: „Jsem naštvaný, když se podívám kolem sebe, a vidím, co všechno nestíhám.“ Mluvil mi z duše, znám to důvěrně (důchodkyně, pracující na poloviční úvazek). Co všechno bych chtěla. Ale pak jsme to spolu raz dva převážili na misce vah. Máme se, jsme obdaření aktivním životem, společným životem, dětmi, vnoučaty. Jsou neuvěřitelní, přichází s úžasnými nápady, jsou chytré, šikovné, jedinečné. Žijeme v domě, který můžeme do nekonečna vylepšovat, stejně tak zahradu. Navíc si rozumíme se svými sourozenci a jejich dětmi a jejich dětmi. 

Bavíme se, smějeme se, cestujeme, poznáváme svět. A klidně se můžeme pohádat, nebo se na sebe naštvat. Beztak to dlouho nevydrží. Jednodušší je to probrat. Couvnout, když ten druhý začíná startovat, na druhé straně je důležité si říct to svoje i za cenu mírného rizika. Když si nasloucháme, někam to může vést, samozřejmě – dopředu. Ale chce to trpělivost a toleranci, spíš – to asi v dlouholetých manželstvích znáte – svatou trpělivost. Protože už víte, co přijde, a ještě, než je to vysloveno či uděláno, jde vám to na nervy.

A tak, i když nakonec na nový cíl až tak úplně nedošlo, oba jsme si uvědomili, že je fantastické, že si můžeme klidně jakýkoli cíl vymyslet a jít si za ním, třeba udělat si to doma krásnější.