Za druhé světové války museli moji rodiče a jejich rodiny dokládat, několik generací dozadu že nemají árijské předky. I toto podpořilo zájem mnohých dovědět se něco o svých rodinách i když z donucení a z důvodu přežití.
V rodině mojí maminky několik lidí pátralo ještě víc.
Určitě potom a někteří i předtím. A jedna moje teta tyto informace sbírala, shromažďovala. Když jsem byla holka, ukazovala mi to, tenkrát mě to zaujalo jako zajímavost. Postupně jsem do toho dorostla. Dokonce jsem si nahrávala vzpomínky mých příbuzných a pak je přepisovala.
Mám to!
Dnes už nežijí. Bavilo mě to, povídat si s nimi a baví mě to dodnes. Zažila jsem různá překvapení. Dvě moje tety, sestry mojí maminky mluvily o svém dětství. Jsou od sebe 2 roky. Jedna si vzpomíná na bohatý statek, druhá na chudý se spoustou dřiny.
Dobré, ne? Dnes vím, že vzpomínky závisí na věku, na sourozeneckém pořadí, na vztahu k místu, k blízkým osobám, a taky na tom jaké to dítě je, jeho vlastnosti, zájmy, hodnoty.