Když jsem byla malá, jezdívali jsme každou sobotu za babičkou. Ta sedávala nedaleko domu u kapličky, na lavičce. Neseděla tam sama, byly tam s ní další babičky. A povídaly si…. každý týden. „ O čem si pořád povídají?“, nešlo mi to do hlavy. Poznání přišlo až časem. Celý život se nám dějí různé nečekané, či neuvěřitelné příhody. Mě taky, ale já vím, co jsou to za příběhy. To jsou příběhy na lavičku. Moc se mi ta představa líbí. A tak už mám svou lavičku roky nachystanou. Tuto svou teorii s nadšením a přesvědčením šířím. Když slyším nějakou nečekanou historku, nezapomenu poznamenat: „To je skvělý příběh na lavičku“. Pozvání na lavičku už dostala spousta mě milých lidí. Je tam ale drobný zádrhel, zatím na ní nikdo nesedí, ani já ne. Ale já to vymyslím, já se totiž na všechny ty příběhy moc těším.
